Kde jsou ty dny, kdy jste viděli celá plná sídliště v obležení dětí. Pamatuji si to jako dnes, jak volám na mamku do balkónu a přemlouvám ji, že hlad nemáme (oběd dávno v tahu) a v deset nechceme jít domů. Povídáme si o tom s kamarádkou jako dvě sečtělé stařeny. Ale skutečností je, že tyto věci bohužel zmizely nebo alespoň u nás na sídlišti. Každý radši leží „na síti“ od rána do večera, ať už ve škole na telefonu nebo doma u svých laptopů či raději tabletů. Otázkou je, co nahradí naše zážitky. Snad zážitky a tegy na cizích zdech světa facebooku. No a co když už vylezou ven? Budou skákat panáka nebo gumu či hrát školku o zeď… protože o prázdninách ne vždy seženete kamaráda (tábory, no takový komfort jsme neměliJ, dovolené, babiččino hlídání). A tak bych někdy s chutí ukamenovala osobu, co vynalezla monstrum facebook. Jenže co naplat, vymyslel by někdo jiný jinou věc J. Vypněte jim to, no to Vás sežerou zaživa. A to nejen Vaše ratolesti.  Přijde mi smutné reagovat na cizí smajlíky, bez toho, aniž byste mohli slyšet intonaci hlasu a vidět grimasy lidiček, protože někdy se u toho skutečně můžete počůrat smíchy. Přiznám se, mám ráda psaní hezkou propiskou a tu vůni papíru, co Vám připomíná novotu, a to že svět ještě není úplně mobilní, ale spadla jsem nejspíš z jahody, když bych si chtěla s někým psát dopisy. A tak i já jsem musela pokročit a psát touto formou.  Chci přeci, aby si to mohl po mně i někdo přečíst. Vlastně celkově bych asi měla žít v jiném světě. Tam, kde se v noci spí a ve dne pracuje, a ne naopak. A tak si raději budu žít vlastní svět.

Kdo říká, že nemůžete, každý je originál, jen jej v sobě nalezněte. Můžete lítat, můžete se potápět, když ne doopravdy, tak alespoň se zavřenýma očima. A tak když mi to vyjde, jdu si na jógu, hledat ten vlastní svět. Z hodinového dýchání a meditování odcházím vysmátá a jako by jiným člověkem, tedy alespoň do chvíle, než dojdu domů a začnou běžné starosti. Vynést koš, vytřít, uklidit domácí havěti. Tedy jak tomu říkají naši. Pro mě jsou to milouši osmáci, který mám rád.

Vždy v létě si vzpomenu na tu vůni rozkvetlé louky, po které se nejraději rozběhnete a padnete do pelíšku z trávy a mechu. To je Vám taková paráda. A sledujete mraky, které zrovna dneska připomínají srdíčka, protože Vás pronásledují motýlci v břiše z Vašeho posledního večírku. Nedokážu si představit lepší odpoledne.

Ale z toho máte dny, kdy byste raději leželi v posteli a už nejraději nikdy nevstali. Proč to tak vlastně je? Proč máme emoce? Proč pláčeme, nemůžeme přestat? Smějeme se, jen taktak, že to stihneme na záchod? Máme myšlenky, které ne a ne zastavit? Zážitky zapomínáme s věkem a někdy ani není třeba, pomůže nám přítel alkohol. A tak čekám, že mi to jednou někdo vysvětlí.       

Řekne mi snad Vesmír, že všechno je nutné pro naši existenci, a že bez smůly bychom si nevážili štěstí, a bez smutku bychom nevěděli, co je to radost. Ale proč někdo má štěstí víc a jiný míň, to už Vám nikdo nesdělí. A tak si udělejme radost sami. Pusťme si hezkou muziku a zatančeme tak, jak to jen jde J. Protože tanči, dokud můžeš, ne?

Mohlo by se vám také líbit:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.