Malý Mišáček bydlel ve městském bytě a stále přemýšlel nad tím, co bude, dělat až bude velký. Co všechno dokáže a jak bude bohatý.

Dny utíkaly a Mišáček rostl. Měl se rozhodnout, čím bude. Rodiče mu dali volnost a Mišáčka napadlo, že bude profesionálním letcem. Ti, že berou hodně peněz, a nakonec i uvidí celý svět. Rodiče ho ve všem podpořili a Mišáček se skutečně letcem stal.

Lítal do Itálie, kde viděl v Pule středověké koloseum, navštívil Thajsko, protože toužil vidět rýžové pole a také kamenné pyramidy na ostrově Tenerife či Appolonův chrám. Poštěstilo se mu jet na velbloudovi a měl tu čest navštívit Egyptské pyramidy v Gíze, prošel se visutými zahradami v Semiramidinách, mrkl z letadla na Velkou čínskou zeď, ale nejvíce ho upoutalo místo Tádž Mahal, kde potkal jednoho místního jogína Černovouse a mohl si s ním popovídat ..

Mišáček mu řekl, že sen, který chtěl, se mu splnil a musí vymyslet další. Jogín se ho zeptal, jak si svůj sen představoval a Mišáček na to, že jeho snem od malička bylo stát se bohatým. Černovous mu řekl, že bohatým se už člověk rodí. Mišáček odešel z chrámu, protože s Černovousem nesouhlasil.

Po dlouhých letech letce ho ale nikdy nenapadlo, že by si mohl připadat sám. V letadle často přemýšlel, co bude dělat ve stáří. Jednoho dne před letadlem uviděl pěknou slečnu. A tak se k ní vypravil. Představil se jí a ona jemu. Markylénka se zrovna chystala nastoupit na palubu. Tato slečinka po Mišáčkovi hodila očkem a vesele se usmála. Mišáček ji doprovodil k sedadlu, kde spolu chvilku povídali o tom, kam slečna letí a co tam bude dělat.

Přišlo místo doletu, a slečna se přišla rozloučit. Znáte to. Někdy někoho potkáte a máte z toho pocit jako byste byli kamarádi už od narození a pro Mišáčka to bylo stejné.

Od té doby se často přistihl, jak na ni myslí a že měl Markylénku pozvat alespoň na kávu. „Co když to bylo osudové setkání?“ říkal si. A tak si dal za úkol, že až se opět objeví taková chvíle, určitě zkusí pro seznámení udělat více.

Trvalo dva roky, kdy vyhlížel před odletem, zda nepotká Markylénku. Až před Vánocemi mezi vločkami sněhu zahlédl tu podobu. Ano, byla to Markylénka. Přišel k ní, pozdravil ji a konečně ze sebe vypravil, zda by mohli uskutečnit společnou schůzku, že ji chtěl pozvat na procházku už při prvním setkání, jen se neodhodlal. Markylénka souhlasila, bylo na ní vidět, že měla též radost.

Slovo dalo slovo a ruku ruka, nohu noha a zůstali si v objetí. Po probdělé noci plné povídání o tom, kde všude byli a co všechno navštívili, protože Markylénky profesí byla průvodkyně, si Mišáček vzpomněl na Černovouse, který tvrdil, že bohatým se člověk rodí a poprvé pochopil, že je vlastně bohatým až dnes. A že každý kus světa má své kouzlo, ale největším kouzlem je domov. A také to, když Vás doma někdo čeká.

Mohlo by se vám také líbit:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *