Moc mě těší, že jsi mě navštívil.

Byla jedna Vločka, která chtěla prožít celý svůj život ve Slunečné zemi. Přišla tedy za maminkou, jestli by se nemohly odstěhovat do Slunečné země. Jejím velkým snem bylo lehnout si na lehátko a vyhřívat se tam, pěkně s knížkou, nožky nahoře a malovat ty krásný západy slunce, tvořit a žít svůj vlastní život dle svého snu. Mamka ale nebyla moc sdílná, protože v Zimním království měla práci a rodinu a veškeré přátele. Cesta by byla velmi finančně náročná, a i celý život ve Slunečné zemi. Vločce z toho bylo velmi smutno, a tak si lehla pod peřinu a plakala. Plakala tak dlouho, až se Vám po vydatném pláči uleví a konečně vyplavíte veškeré své emoce a alespoň na chvíli je líp.
A tak Vločka i dál žila v Zimním království. Když byla v deváté třídě, měla se rozhodovat, co chce dělat. Ale protože tatínek neměl takové příjmy, byla nucena udělat rozhodnutí o své budoucnosti v rámci předem daných pravidel… A to studovat v Zimním království, protože přeci není penízků nazbyt a dle tatínka bylo by dobré mít školu, se kterou přeci něco a někým bude…
No a tak přišel den odesílání přijímacích formulářů. Hovořila s kamarády ve třídě, kam tedy jdou a všichni byli plni elánu a radosti, že jdou na gymnázium. A tak i ona odeslala přihlášku, na které stálo Gymnázium Zimní království. Přišly dny prvního jara a s nimi se přibližoval i nástup na novou školu. Proběhlo výběrové řízení, kterého se zúčastnilo několik desítek žáků. Všude panovalo velké napětí. Přijímačky se psaly ze sněhopisu a počasí. Už večer mělo být vše rozhodnuto. A tak vše proběhlo v mírném stresu, který někoho postihl více, jiného méně. Hned poté se žáci rozutekli do víru velkoměsta oslavit, že to nejhorší snad bude za nimi. Ten den se snad hodiny zastavily. Čekali na 7 hodinu, tak dlouhý den a hlavně odpoledne snad nikdy Vločka nezažila.
Bylo rozhodnuto. Na vývěsce stálo: číslo 112 bylo úspěšně přijato na Gymnázium. Vločka nevěděla, zda se má radovat či být smutná, že je rozhodnuto o její malé velké budoucnosti. A tak utíkal den za dnem a prázdniny utekly jako voda. Přišel den D a to nástup na Gymnázium. Poprvé, když vedle sebe uviděla Vločka kamarády, jí spadl kámen ze srdce… Nebude na to sama. A tak šel čas s časem a první ročník střídal druhý, druhý třetí a než se Vločka nadála, stála u maturitní zkoušky, kterou nakonec zvládla bez problémů na dvojku, přestože svůj "svaťák" strávila s bandou kamarádů lítáním po venku, místo učení se na velkou zkoušku. Po tolika letech, kdy se učila to, co pro ni až takový zájem nevzbuzovalo, pomalu zapomínala na to, co vlastně kdysi chtěla…
Po střední škole přišla škola vysoká, která byla jediná v Zimním království a to Sluneční výchovy.

Studovala a přitom začala pracovat, aby mohla konečně být samostatná a mohla si ledacos koupit a někam i zajít na kávičku či skleničku vína. Nakonec jí ale vše přerostlo přes hlavu a z brigády se stalo zaměstnání a ona nevěděla co dřív, žádný volný čas, žádná radost, jen práce a škola. Vše se na ní podepsalo, a tak ji rodiče s vyčerpáním odvezli do nemocnice. A najednou přišlo hromadu volného času a s ním i velké prázdno… Co vlastně dělat? Přátelé se rozutekli do světa a Vločka na to zůstala sama. Je to vlastně zvláštní, ale každá bytost je vlastně vždycky sama, jen si to Vločka v tom fofru nestihla nikdy tolik uvědomit.

Po tom všem dlouhém pátrání v srdci a mnoha bezesných nocích, nemohla nalézt, co by ji v životě vlastně bavilo. Vločka bývala vždy živel a veselá, jen nevěděla, kde tu radost najednou hledat. Učila se chodit, jíst, spát, ale ta dobrá nálada jí chyběla. Nikdo z okolí jí nebyl schopen pomoci, ona musela sama. A tak každý den sepisovala tři věci, které jí udělaly za poslední den radost. Ze začátku nemohla přijít ani na jednu. Prý vše zahojí čas, ale jen časem to určitě u Vločky nebylo. Chtěla sama. Začala si vést diář, a z něj usoudila, že by měla svůj život začít žít dle svého, a ne dle toho jakou cestu jí nalinkovali rodiče. Zkusila si udělat kurz malování a začala malovat obrázky. Ty obrázky měly neskutečnou moc, protože do nich vkládala svou duši a srdce. Děláte-li věci srdcem, pak začínají za něco stát… A tak se z ní časem stala uznávaná bytost, ale tou bytostí byla už kdysi, jen zapomněla.

NO to se tak semlelo...

A ve chvílích kdy potřebuji pomoci, se zastavím a je-li mi ouvej píši…

a někdy i když mi je též fajn. Jen se musím vyladit na sebe. A to panečku je náročné.. Tímto pouštím do vesmíru prosbu ať je to jen častěji.